#10 – Tlač auto!… Pushkar!

V 7:15 jsme byli nastoupení přes most na druhé straně jezera Pichola a odhodlaní fungovat další den ve velmi úsporném režimu co se peněz a tím i zásob týče. Ganesh po dni volna představil svou naleštěnou bílou Toyotu také na čas, a tak jsme vyrazili krátce po úsvitu po dálnici směrem na Pushkar.

Někteří místní vtipkovali se jménem tohoto “svatého” města v angličtině. Prý proč budeme auto tlačit, když se můžeme vézt… Asi mám ještě po včerejšku na podobné vtipy sníženou vnímavost. Cesta se hned za městem začala zvedat do vyschlých hor a nová silnice se klikatila a protínala neobydlené horské hřebeny. Vybírání mýta na dálnici bylo dnes zrušeno také z důvodu nedostatku hotovosti. Po dvou hodinách jsme zastavili na čaj u silnice. Káva je v Indii jen pro turisty, a tak jsem přešel na ranní masala čaj i já. Chlapík ve velmi primitivní kuchyni, která spíš vypadala jako kovárna ze 17. století, vykouzlil nejlepší čaj, co jsem tu zatím pil. V kuchyni nebylo pro saze skoro vidět. Za rohem na zemi umýval další borec nádobí ve dřezu s recyklovanou vodou. Tím mám na mysli, že ve stejné vodě myl nádobí už alespoň po desáté. Nenechal jsem se odradit a řekl si o extra porci kardamonu. Mléko, které se do čaje přidává, prochází 3x varem a celá směs se pak cedí do hrnku přes síto. Z plecháčku a se lžící cukru chutnal báječně.

Cestu najednou v každém městečku zaplnila spousta školáků v uniformách. Vyučování zde v zimě začíná až v deset a přes léto v osm hodin. Po další hodině, kdy cesta ubíhala snad 50 km kolem nekončících skladišť a prodejen s mramorem všech rozměrů a kvality, jsme dorazili do Ajmeru. Prodírali jsme se pomalu běžnou denní dopravou k poslednímu hřebeni, který nás odděloval od Pushkaru. Bezpečně jsme poznali každou pobočku banky, protože byla ověšená obrovským hroznem lidí. Dav tlačící se dovnitř se snažili usměrňovat policisté. “Hmm, dostat se v dalších dnech k hotovosti asi nebude jednoduché”  pomyslel jsem si a hlavou mi začalo probíhat lehce upravené nerudovské “Co s tím?”.

V Pushkaru jsme vylezli z klimatizovaného auta přesně do poledního žáru. Absence jídla od samého rána (s výjimkou již obligátního ananasu) nás přiměla vpadnout do první restaurace, co jsme potkali. Dali jsme si smaženou rýži a zeleninu aloo (kromě bramor se prosím neptejte co to je :). Důležité bylo, že se to dalo dobře strávit a působilo to aspoň na první pohled docela dietně. No, nechval dne před večerem říká se, že :).

V Pushkaru začíná zítra každoroční festival spojený s trhem velbloudů a dobytka, které farmáři stahují do města z širokého okolí rajasthanské pouště až od pakistánských hranic. Údajně jich bývá až padesát tisíc. Pushkar tvoří jedna úzká hlavní ulice, dlouhá tak 2-3 kilometry, která je zároveň bazarem všeho možného. Stáčí se nepatrně kolem jezera, které je hlavním poutním místem města. V jeho vodách byl rozprášen i popel Mahátmy Gandího. Lidé všech vyznání přijíždějí do města, aby provedli očistnou koupel v jezeře a naklonili si bohy svého vyznání na svoji stranu. Jezero podle pověsti vzniklo tak, že Brahma na tom místě v horách upustil lotosový květ a horské údolí se zaplnilo svatou vodou. Má skoro pravidelný kruhový tvar a je utopeno ve středu města pod úroveň okolní zástavby. K vodní hladině se sestupuje na boso po širokých schodech. Ty jsou po celém obovodu, takže otevřený prostor připomíná spartakiádní stadión, kde místo cvičiště je vodní plocha. V přeplněném městě poutníky jsme se nachomýtli k hromadné potyčce, kdy nám z neznámých důvodů žačali někteří muži hrubě vytlačovat převážně ženy a starce od jednoho z vchodů k jezeru. Radši jsme provedli otočku a vymotali se rychle z davu.

Došli jsme až na samý konec pod schodiště k brahmánskému chrámu. Nahoru jsme již nestoupali, protože se tam tlačil dav lehce fanatizovaných poutníků a žádní turisté. Cestu zpět jsme vzali bosi po břehu jezera, ale rozpálené a špinavé dláždění nás moc nenadchlo. Zkusili jsme si ofotit pasy a vyměnit v jedné bance aspoň trochu peněz, ale těsně před námi peníze došly. Koupili jsme tedy jen nějaké pití a ovoce a byli rádi, že můžeme po třech hodinách z Pushkaru vypadnout. Původně jsme tu chtěli být dva dny. Fakt netuším, co bychom tam tak dlouho dělali.

Dneska je první den, kdy nemáme dopředu nocleh a jedeme na blind. Domluvili jsme se s Ganeshem, že uděláme cestou do Jaipuru odbočku do jeho rodné vesnice. Brzy po sjezdu z dálnice se ukázalo, že je před námi zatím možná nejzajímavější část celého indického putování. Silnice přešla v dva metry široký pruh asfaltu lemovaný po obou stranách prašnou krajnicí. Neustále jsme sjížděli a najížděli na asfalt abychom se vyhýbali motorkám, kravám, ovcím, psům, autům a prasatům. A to přesně v tomhle pořadí podle frekvence výskytu. Zastavili jsme na jedné návsi nakoupit zeleninu na večerní vaření a kus dál ještě v “bottle shopu” pro dvě piva. Za pár minut jsme dojeli Dhasooku.

Ganeshově vesnici vévodí stará vojenská pevnost ze 16. století, kterou z části využívá škola a z části slouží jako temple, zasvěcená jednomu z místních Bohů. Vesnice má asi 2000 obyvatel a i poslední zbytky asfaltu skončili před vjezdem do ní. Objeli jsme pevnost o 270 stupňů a vystoupili jsme. Následující dvě hodiny jsme byli v jednom kole. To doslova, protože  i na valčík došlo. Několik okolních rodin včetně mnoha dětí se okamžitě seběhlo kolem nás. Počáteční stud rychle zmizel. Rodiny ze sousedství nás zvaly do svých domků. Většina obydlí měla tak 3 místnosti. Některé zastřešené, ale mnohé byly otevřené a připravené na dodělání až někdy budou peníze. U jedněch jsme nejdříve s matkou a jejími pěti dětmi zadělávali na zemi těsto a potom na ohništi pekli čapátí. U jiné rodiny jsme prohlíželi jejich býky, kozy a ovce, které žijí tak těsně s lidmi, že to vypadá, jako kdyby žili všichni dohromady. Ganeshova 87-letá maminka připravila kari kačóri. Kačóri je usmažený koláč plněný bramborem, čočkou a chilli, který se rozláme do kari omáčky. Chutnalo to výtečně.

Jestli jsem se doposud trochu hlídal, co jím, tak v Dhasooku tento večer padly poslední zábrany. Kromě vody jsme ochutnali vše - každý z vesnice přinesl něco co měli zrovna k večeři. Jídlo se jí zásadně rukama z plechových táců. Během denního světla fungují muži i ženy v domácnosti zásadně odděleně. Platí to i o dětech, protože když do kuchyně vbíhali chlapci, tak je ženy vyháněly ven. I děcka méně jak rok stará šla z ruky do ruky a staral se o ně zrovna ten, kdo byl nejblíž.

Překvapilo mě, že dívky se stále vdávají na vesnici mezi 16 a 18 rokem. Samozřejmě, že sňatky se zásadně domlouvají rodiči a ti i rozhodují, kdy po svatbě se nevěsta přestěhuje za svým manželem. Zaujalo mě také, že ženy se v případě, kdy tchán, manžel a starší bratři nejsou doma, pohybují po domácnosti i vesnici zahalené.

Nechci znít pateticky, ale prožil jsem několik hodin opravdového lidství. Velmi nuzné podmínky z našeho evropského pohledu pro ně vůbec nebyly překážkou k prožívanému štěstí, Ze všech sálala opravdovost a upřímný zájem. Většina rodin tvoří dobře fungující multirodinnou komunitu. Ganesh vystihl jak vesnice funguje slovy: “No space for thank you, no space for sorry, one big family".

Zařízení domu bylo také velmi prosté. Žádné skříně, postele… vůbec netuším, kde třeba měli nějaké další oblečení. Fakt je, že všichni spali v tom, v čem s námi přes den pobývali venku. Nemají na spaní své stálé místo, lehnou si večer někde na zem podle toho, kolik je zrovna v domě lidí. Já jsem si ustlal na střeše jednoho z domů pod hvězdnou oblohou. Škoda, že jsme museli vstávat už v 3:45 a uhánět do Jaipuru na letiště.