Tak jsme ráno nechali Las Vegas s jeho neóny, bary a kasiny za zády a šněrovali to po 93 south směrem na Hoover dam. Po 30 mílích jsme zastavili na přehradě na řece Colorado, která tvoří zároveň hranici mezi Nevadou a Arizonou. Opravdu impozantní stavba na to, že byla postavena už v letech 1931-35. Nad ní se staví nová dálnice, takže všude byly „práce na silnici“ a tudíž i velmi pomalý provoz. Protože ve státech jsou automaticky dvojnásobné pokuty za porušení dopravních předpisů v místech kde je „work on the road“, napočítal jsme na 2 mílích kolem Hoover dam hned čtyři policejní auta s kamerami... Všude stejné!
Pak jsme to šněrovat přestali, protože silnice se výrazně narovnala. Nemít tempomat stačilo dát cihlu na plyn na 65 mil v hodině a kochat se pouštní krajinou. Ta se výrazně měnila během následujících 200 mil od holých skal, kamenitých pouští kolem Kingmanu a Ash Forku až po nádherné borovicové lesy u Williamsu kde jsme odbočili na 40 north a pokračovali posledních 66 mil do Grand Canyon Village. Cestou jsme nasbírali výškové stopy až do úrovně 6500, abychom následně zase klesli a zastavili se na jížní hraně Grand Canyon na nadmořské výšce 5000 stop.
Nic se nevyrovná prvnímu dojmu z pohledu na Grand Canyon. Všechny ostatní pokusy o unikátní fotografii, kterou už pořídili milióny lidí před vámi, jsou proti prvnímu dojmu jen slabým odvarem. Impozatní hloubka skoro jedné míle, na dně tu a tam k zahlédnutí koryto řeky Colorado a dokonce i stavení Phantomova ranche, místa, kde se dá v kaňonu přenocovat. Severní hrana je dokonce ještě o 2000 stop vyšší a vzdálenost mezi oběma hranami je celých 10 mil.
Dorazili jsme ke kaňonu po třetí odpoledne, navštívili obligátní Visitors centrum, tentokrát nacpané turisty až k prasknutí. Grand Canyon totiž láká jednodenní autobusové turisty z Phoenixu a Las Vegas, takže nebyla nouze o zajímavé „hikery“ na podpatcích ani v dlouhých róbách. Naštěstí převažovali normální cestovatelé a když jsme se přesunuli do kempu Mather camground, kde jsme urvali jedno z posledních ze skoro 350 kempovacích míst, ta už to byla zase klasika – žádná teplá voda ani elektřina, jen stany mezi stromy a klid. Teda jen do té doby než ráno před sedmou začali motorkáři túrovat své „Harleje“, aby se vydali na další kus historické Route 66, která tudy o pár mil dál prochází.
Večer jsme se znovu vydali k okraji kaňonu podívat se na západ slunce (zapadalo včera v 7:46) a na hru barev a světel, kterou každý den vymaluje na skalních útvarech různého stáří, složení a zabarvení. Můj jednoduchý Olympus to ale asi příliš neocenil.
Od 8h měli poblíž Yavapai Point na jižní hraně dostaveníčko hvězdáři se svými tubusy. Sešlo se jich možná padesát a nechávali pohlédnout k nebesům i kolemjdoucí. My kráčeli kolem k Mather amfiteátru, což je nic neříkající označení pro něco jako malé letní kino uprostřed lesa, kde správa parku pořádá každý den od 8:30 pro návštěvníky různé přednášky a promítání. Jen co zapadlo slunce, udělala se pěkná kosa, a tak jsme stačili jen vyslechnout pár zajímavostí. Tak třeba, že se podařilo uměle rozšířit populaci kondorů na 76 kusů (v osmdesátých letech přežívalo jen psoledních 20 jedinců), nebo že je v parku zaznamenáno 20 kousnutí od rattlesnake – z toho ale 18x chlapům do ruky, kteří se je snažili zvednout. Poznámky dámské části obecenstva vám přibližovat nebudu.
Po deváté se spící Lindou na rukách jsme odkráčeli zpět do kempu.
Žádné komentáře:
Okomentovat