I tady, na samém pobřeží Arabského moře, mě ráno přesně v půl šesté probudily hlasité zpěvy modliteb šířící se do okolí z “minaretů” osazených tlampači. Myslel jsem si původně, že je to jen islámská tradice, ale musí to být asi i hinduistický zvyk, protože muslimů zde žije jen 8,5 procenta.
V půl sedmé bylo již na pláži živo. Pár lidí se jen tak procházelo, někteří se snažili nahazováním sítí ulovit kraby, co se nestihly s nastupujícím odlivem dostatečně rychle schovat. Další skupinky mužů jen tak klábosili nebo hráli karty. Vykoupal jsem se v moři, ale moc jsem si to neužil. Voda sice měla odhadem aspoň 28 stupňů, ale byl jsem tam za atrakci, takže to byla jen taková rychlovka.
V osm hodin jsme vyrazili rikšou 4 km do centra Allepey, kde jsme měli sraz u veřejného mola jednoho z kanálů s Bennym. Místní Ind bude naším dnešním průvodcem a myslím, že i jeho jméno si budu snadno pamatovat. Nakonec naše skupinka čítala skoro 20 lidí a před devátou jsme vyrazili místní “public ferry” na asi 40 minutovou plavbu kanály dál do vnitrozemí. Krajinu mezi Allepey a ještě jížněji položeným Kollam křižuje na 900 km vodních kanálů, které slouží jako dopravní tepny a veškerý život se odehrává v těsné blízkosti podél jejich břehů. Nejen domky a chatrče, ale i školy, tu a tam i nemocnice, chrámy a modlitebny - to vše bylo k vidění vždy tak do dvou tří metrů od břehu, nejčastěji v hustém porostu, kde převažovaly kokosové palmy a banánovníky.
Přistáli jsme u jednoho z mol a pokračovali s Bennym pěšky po úzké pěšině asi 500 metrů podél břehu. Některé domky byly udržované a opravované, většina však vykazovala znaky té největší chudoby. Blízkost vody způsobila podmáčení okolního terénu a tak před mnoha chatrčemi byly vysoké vrstvy bláta, v kterých pobíhaly slepice, kozy, hrající si děti i dospělí, věnující se svému každodennímu honu za obživou.
V jednom domku jsme měli domluvenu indickou snídani. Usměvavá Indka v nádherném červeném sárí připravila knedlíky z rýžové mouky zalité kokosovým mlékem a ještě něčím, co se mi nepodařilo identifikovat. Když, jsem se jí ptal, co že to jíme, zněl název foneticky něco jako “idly puttu”. Takže Bůh ví…
Po snídani jsme pokračovali asi dalšího půl kilometru podél kanálu, kde nás čekali připravené velké dřevěné kánoe, každá tak pro 6 lidí. Nalodili jsme se a vyrazili na asi pětihodinovou plavbu po těch nejužších kanálech, kam se motorové ferry ani hausbóty už nedostanou. Většina kanálů měla zpevňované a vyvýšené břehy - buď pytly se zeminou nebo jen tak blátem. Na některých místech budovali i betonové bariéry. Zajímavé bylo, že vodní hladina je nad úrovní okolního terénu. To má výhodu, když potřebujete popustit trochu vody na okolní políčka a plantáže, ale v období monzunů bych se obával nekontrolovatelných povodní.
Vodní hladina byla převážně zarostlá velmi hustými a odolnými rostlinami, které měly nádherné fialové květy. Na mnoha místech byl porost tak hustý, že se jen s největšími obtížemi dalo daným úsekem propádlovat. Byl to spíš souboj s vegetací a odpadky, než s vodním živlem.
Pět hodin v tichu, bez klaksónů a ruchu města, bylo nejen příležitostí k rozjímání, ale také k pozorování běžného života obyvatel. Mnohé ženy praly v kanálech prádlo a mlátily jím o placaté kameny, jiné lovily ryby na vlasec nebo už zpracovávaly ranní úlovek. Voda kanálu slouží jako silnice, vodovod i odpadní stoka zároveň. Mnozí lidé prováděli dopolední očistu a když se potápěli pod vodu tak se přidržovali nad hladinu čnějící bambusové tyče, aby je neohrozily okolo projíždějící lodě.
Kolem třetí jsme se vrátili na oběd k domku nám již známé Indky. Rozdala nám jen banánové listy a na ně hromadu zvláštní nabobtnalé rýže, jejíž zrna vypadaly jako burizóny, co si pamatuju z dětství. Kolem rýže pak nandala tři druhy omáček, salát ze zelí a také z čočky. Určitě jsem rozpoznal green curry, pak také kusy batátů, ananasu, ale zbytek vůbec netuším. Bylo to lehké a opravdu moc dobré, i když studené. Ani nevadilo, že jsme to vše zamíchali dohromady a jedli po indicku jenom pravou rukou. Narozdíl od rána, kdy se po snídani podával masala čaj, byl tentokrát na zapití čaj černý.
Po obědě jsme se veřejnou ferry plnou školáků, vrátili zpátky do Allepey a rikšou do Wind n’ Wawes. Bylo potřeba vyrovnat účty za poslední 4 dny i z Kochi. Protože karty v hotelu nebrali, tak jsme se pustili s majitelem do několika různých transakcí, které hradily jiné jeho kšefty. Z kalkulačky se jen kouřilo, směnný kurz dolar/rupie jsme také chvilku vyjednávali, ale nakonec jsme se dobrali k uspokojivému řešení pro oba. Dokonce jsem se zbavil i poslední neplatné pětistovky.
V osm večer jsme rikšou vyrazili na noční autobus. Už po několikáté jsme museli čekat na železničních závorách, které jsou dole vždy až 15 minut, než projíždí vlak. Je to velká manuální operace, při které se z kolejiště odstraňují červené prapory, které tam jsou jako značení, že zrovna vlak nejede. Dokoupili jsme vodu, mandarinky, fotíme se s místními Indy. Už 40 minut čekáme a ani nevíme jestli na správném místě. Informace z více zdrojů jsou jako vždy rozporuplné. Dneska večer prý ozáří oblohu super úplněk. Největší za posledních 68 let. Nevím sice co “největší” znamená, ale snad nám a hlavně řidiči místního autobusu bude měsíc dobře svítit na noční 12 hodinový přejezd do Mysore.
Žádné komentáře:
Okomentovat