#24 – Přes Independence Pass do Aspenu

Brzké vstávání má opravdu něco do sebe. Už několik let se o tom snažím přesvědčit zbytek svojí rodiny, ale nejsem po pravdě moc úspěšný. Dnešek byl ovšem světlou výjimkou, a tak jsme se už před devátou začali škrábat po 82 West do sedla Nezávislosti, nějakých 12 095 stop nad mořem, což je 3687 metrů a náš opět nový výškový rekord.

Před ostatními jsme měli náskok dobré hodiny, protože jsme nocovali dost vysoko nad Twin lakes, a tak jsme si v horských serpentinách na silnici, které je jinak půl roku zavřená a neprůjezdná, mohli sami vychutnávat pohledy do údolí na na okolní čtrnáctitisícové štíty. Cesta nahoru byla poměrně krátká, silnice široká, takže jsem se podivoval, proč sem vlastně vůbec nesmějí obytná „árvíčka“. To mi ale došlo hned záhy, když jsme začali klesat dolů na druhou stranu do Aspenu. Silnice byla najednou mnohem užší, rozbitější, kroutila se mezi skalními masivy, které v mnoha místech musely být kvůli silnici odstřeleny. Nikde žádná svodidla, jen krajnice a pak už jen hluboké strže do údolí.

Proti nám se začali směrem nahoru vynořovat v zákrutách první cyklisté na svých „silničkách“, kteří nebo které (překvapivě většina žen!) si dole v Aspenu ráno přivstali(y:). Časem jich přibývalo, celkem jsme jich napočítali určitě přes třicet.

V Aspenu jsem se ale necítil moc ve své kůži, příliš okázalého luxusu najednou pro tak trochu ušmudlané cestovatele jako jsme my:). Středisko podle mě předchází lepší pověst než je skutečnost, alespoň co se lyžařských terénů týče. Myslím si, že Val d'Isere, Ischgl a a další střediska v Evropě nabízejí lyžařům více atraktivních terénů. Přemrštěné ceny permanentek přes 100 dolarů na den, stejně tak ceny ubytování a restaurací – projet centrum města autem nám proto stačilo.

Něco jiného je kvalita hotelů, restaurací a jiné mimolyžařské zábavy. Pro koho je Aspen primárně určen se dalo usuzovat podle nádherných horských sídel roztroušených po svazích kolem města nebo také podle více než 60 soukromých letadel na místním letišti:). V provozu je celé léto i zimní stadion, o golfových hřištích ani nemluvím. V zimě je zde více než 80km běžeckých tratí, v létě se jezdí do Aspenu za cyklistikou a za divokou vodou na krásnou a divokou Roaring Fork river. Pro kultury dychtivé návštěvníky pořádá Aspen přes léto řadu hudebních festivalů a disponuje i stálou Operou.

V Aspenu, historicky největším středisku těžby stříbra v Americe (založeno 1879), jsou dnes vlastně tři lyžařská střediska v jednom – Aspen Mountain, Aspen Highlands a Buttermilk Mountain. Nedaleko je ještě samostatné středisko Snowmass. My jsme se rozjeli do kopců asi 15 mil směrem k horám Maroon Bells, které jsou údajně nejfotografovanějšími horami v severní Americe. Něco asi jako Matterhorn v Evropě. Zda oprávněně můžete posoudit podle mých amatérských pokusů na albu z Aspenu.

Udělali jsme asi hodinu a půl dlouhý výlet kolem horského jezera Maroon lake k nedalekým vodopádům tekoucím ze sedla pod nafialovělými vrcholy Maroon Bells, kde jsme jen tušili mezi stromy další průzračné jezero Crater lake. K tomu jsme ale nedošli, cestou nás totiž zdrželo pozorování srny na břehu jedné z četných tůní a také fotografování spousty barevných kytek na místních loukách.

Po nucené zastávce v Aspen Golf Club (Klára prostě nemohla odolat:), jsme začali sjíždět 50 mil z kopce do Glenwood Springs, kde jsme v Cedar Lodge zakotvili na následující dva dny. Po 16 dnech jsme tak vlastně poprvé od Las Vegas opustili stany s cílem vyprat a také odpočinout si před následujícími dny v Rocky Mountains National Park.