Na dnešní mrazivou noc jsme už byli mnohem lépe vyzbrojeni. Měli jsme na sobě skoro všechno co s sebou máme, a i když jsme se nemohli moc hýbat, zima tentokrát nikomu nebyla. Po šedesátdvojce jsme se vrátili do Ridgway, napojili se na 550 North a upalovali podél Uncompahgre river asi 50 mil do města Montrose, kde jsme doplnili po čtyřech dnech opět zásoby jídla. Coloradský retailový řetězec CityMarket se stal naším oblíbeným hlavně kvůli tomu, že má v nabídce bavorský chléb, který se svou konzistencí i chutí blíží rozhodně víc naší Šumavě než všude jinde přítomný toastový polystyrén.
Odbočili jsme na 50 East a po zhruba 15 mílích vystoupali do 7700 stop k bráně do národního parku Black Canyon of Gunnison. Na první pohled nás okolní náhorní plošina níčím nezaujala, ale to jen do té doby, než jsme zastavili u prvního srázu a vyhlídky na dno hlubokého tmavého kaňonu, v kterém se klikatila burácející Gunnison river.
Černý kaňon patří vůbec k nejhlubším a nejméně přístupným soutěskám na světě a první běloši ho po právu nazvali Bohem zapomenutou zemí. Některé jeho stěny dosahují výšek až 2100 stop a hukot řeky v jarních měsících při tání sněhu dosahuje hladiny zvuku startujícího dopravního letadla. Ani dnes není kaňon běžně přístupný turistům, ale jen na zvláštní povolení správy národního parku a sestup do kaňonu znamená docela slušný skoro horolezecký výkon. Podél South rim (jížní hrany) vede vyhlídková silnice se spoustou zastávek. Podél severní hrany vede pouze 4WD cesta a průzkum této oblasti je jistě mnohem dobrodružnější.
Jako první do oblasti kaňonu zavítal kapitán Gunnison, který v roce 1853 vedl expedici, jež hledala vhodnou trasu Coloradem pro transkontinetální železnici. Neexistují důkazy zda sestoupil se svou výpravou až na dno kaňonu, ale své posmrtné slávy se přece jen dočkal - jmenuje se po něm řeka i nedaleké městečko.
Železnici se nakonec podařilo do kaňonu přivést, ale jen do jeho mírné části, většina zůstala až do počátku 20. století stále nepřístupná. Až roku 1900 dokázala expedice vedená Mr. Torrencem za pomocí nafukovacích matrací splavat řeku, když na matracích dopravovali technický materiál a jídlo. V některých úsecích se museli slepě vrhat do vodopádů pod obrovské bouldery a pouze doufat, že někde dole vyplavou. Film v návštěvnickém centru pojednávající o jejich dobrodružství stál opravdu za to.
Původně jsme plánovali v parku zůstat přes noc, ale fakt, že se nedá v parku podniknout bez 4WD žádný výlet, nás přiměl změnit rozhodnutí a napálili jsme to po 50 East přes Sapinero a Gunnison dál, abychom se co nejvíce přiblížili Aspenu. K našemu překvapení až skoro zděšení jsme se vrátili opět do skoro pouštní krajiny plné (respektive prázdné) holých skal. Jen před Gunnisonem jednotvárný krajinný ráz nabouralo umělé jezero Blue Mesa lake, táhnoucí se v délce asi 20 mil podél silnice.
Za Gunnisonem jsme si udělali nový výškový rekord. To když jsme k našemu překvapení začali stoupat na Monarch pass a skončili až ve výšce 11 312 stop, tedy nějakých 3400m nad mořem. Nahoře jsme se zároveň ocitli na velkém kontinentálním předělu – Great Divide. To znamená, že všechna voda tekoucí na východ odtud teče do Atlantiku a voda na západ odtéká do Pacifiku.
To už jsme měli za sebou přes 200 mil a děti začínaly lehce otravovat, že jako by to chtělo zastavit, od rána prý aspoň na vyčůrání a tak.... Začali jsme koukat intenzívně do mapy, kde jako že složíme hlavu, ale mapa nás klamala. Nejdříve jsme identifikovali místo Buena Vista jako konec světa, což se ve skutečnosti ukázalo jako příjemné městečko. Jenže jsme nějak zapomněli zastavit s tím, že už tedy dojedem do Twin Lakes, což podle mapy a nevím ještě koho musel být skvělý turistický resort vysoko v horách. Když jsme tam dorazili, našli jsme pouze 4 chalupy, jeden bar a jeden General store – sice krásné místo, jako bychom se vrátili o 100 let zpět, ale pro nás dnes nepoužitelné.
Cestou do Twin lakes jsme jeli proti proudu Arkansas river. Tato řeka je Mekkou raftařů. Nabízí totiž 174 mil skvělého raftařského terénu až WW4. Také jsme míjeli spoustu vodáků na vodě i na suchu, většinou však komerčních agentur.
Protože nám v Twin lakes nebylo přáno přenocovat, popojeli jsme naslepo asi 5 mil, našli první horský polodivoký kemp u divoké řeky a po rozbalení stanů se při západu slunce věnovali železné zásobě špaget a univerzální červené omáčky. Na „normální“ večeři jsme si holt nechali tentokrát zajít chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat