Poloprázdný Timber Creek campground jsme spěšně opustili po deváté ráno a hned začali stoupat po Ridge Trail Road, možná vůbec nejvýše položené silnici v celých státech - nejvyšší bod na trase leží totiž ve výšce 3713m. Trochu nás cestou zdržovali intenzivní opravy silnice na mnoha místech, kdy se dalo jezdit pouze jedním směrem a kolony aut kyvadlově propouštělo nahoru a dolů vodící vozidlo – pilot car. Vzhledem k „tough“ počasí na to také mají pouze tři měsíce v roce.
Na zhruba čtyřicetimílové cestě do Estes Parku, západního centra Rocky Mountains, jsme plánovali zastavovat skoro za každou druhou zatáčkou a „vybíhat“ ke krátkým výletům. První zastávkou bylo malebné horské pleso Irene Lake ve výšce 3200m schované mezi hustými porosty Ponderosa Pine, místně asi nejrozšířeněho z rodiny jehličnanů. Překonali jsme již po několikáté kontinentální rozvodí a silnice začala až k Alpine Visitor centru kopírovat Ute trail, stezku pojmenovanou po indiánském kmeni, který obýval poměrně velké území v Coloradu, Utahu, Novém Mexiku a Arizoně a mimo jiné i zdejší část Rockies od 12. do zhruba 18. století než zasáhl bílý muž. Po kmenových náčelnících jsou v horách pojmenovány také mnohé 14-titisícové vrcholy a také městečko Ouray, v kterém jsme před pár dny nocovali.
Podél silnice se začali objevovat i více než dvoumetrové sněhové hradby. Některé ani nestačí do podzimu roztát, kdy je zavalí opět přívaly nového sněhu. Této části hor se i proto příznačně přezdívá „Never Summer Mountains“, hory, kam nikdy nepřichází léto...
Těsně před Alpine Visitor centrem ve výšce 3595m jsme museli zastavit v místě zvaném Medicine Bow Curve. V zatáčce o 180 stupňů byly na jedné straně neskutečné výhledy na nejvyšší štíty Never Summer Mountains včetně 3944m vysoké hory Mount Richthofen, na straně druhé se ve stráních nad námi páslo početné stádo laní a a statných jelenů.
Popojeli jsme opět dál až do místa nazývaného Rock Cut, kde začínal Tundra Communities trail. Asi jednomílová stezka byla sice plná lidí, ale ani to nezkazilo dojem z vyjímečného prostředí. Měli jsme štěstí spatřit dva symboly státu Colorado z oblasti fauny a flóry – tou první byla bighorn sheep, ovce s velkými rohy, která se přiblížila až na nějakých 50m ke stezce. Tou druhou pak horská květina zvaná Colorado Columbine – fialovobílý kvítek kvetoucí pouze v subalpinském a vyšším pásu. Na několika čtverečních mílích tundry se zde nachází druhy rostlin, jež se jinak vyskytují pouze na Sibiři nebo na Aljašce. Měli jsme štěstí na spoustu žlutě a fialově kvetoucích kytek, jejichž názvů vás díky své neznalosti ušetřím. Velmi specifické území si zasluhuje velmi specifické zacházení a ochranu – líbilo se mi, že všichni respektovali zákaz vstupu do volných luk mimo stezky.
Dosáhli jsme záhy nejvyššího bodu na trase a začali klesat stále po 34 West přes Hidden Valley až do Aspenglenu, kde jsme ve výšce 2500m našli jedno ze dvou posledních míst v nekomerčním kempu ve správě Národního parku. Rychlý sjezd o 1200m níže jsme pro vyrovnávání tlaku přerušovali fotografickými zastávkami, v některých místech se lidi ještě dokonce klouzali na odtávajících firnových sněhových polích.
Postavili jsme stany a vyrazili do Estes Parku, vzdáleného jen 5 mil dolů podél řeky do údolí. Podél silnice se nacházel jeden skvostnější resort než druhý. Většinou se jednalo o dřevěné a kamenné chaty či bungalowy mezi kterými se klikatila dravá říčka. Estes Park samotný pak je čistě turistické centrum a vstupní brána do národního parku – jedinou hlavní ulici se spoustou obchodů, barů a restaurací jsme prošli za chvíli. Co mě překvapilo, byly asi tři specializované „Christmas shops“, obchody přetékající vánočním zbožím, které lidi kupovali i teď uprostřed léta.
Na místním golfovém hřišti jsme s Matějem skoukli jen dva tři flighty a zbytek večera pak strávili hraním různých her zpátky v kempu. U her se na chvíli zastavím - fascinuje mě pozorovat každý den, jakou děti procházejí proměnou. Žádná televize, žádný počítač, žádný pokoj plný hraček. Jejich hračkami jsou už měsíc jen šišky, kameny, provázky, klacky a je skvělé sledovat, jak si rozvíjejí fantazii a jak si s tím vlastně vystačí. A taky jak si váží každé maličkosti – jedna tužka, papíry na příděl a místo omalovánek prospekty z informací. Jo jo, věřím, že cesta má i po této stránce něco do sebe.
Zítra jsme v půlce cesty a pokud by byly doma ve škole, rozdávalo by se vysvědčení. Možná, že pro ně na ráno také nějaké připravím, jen předměty budou tentokrát trochu netradiční – stavění a bourání stanů, mytí nádobí, orientace v mapě, rozdělávání ohně, angličtina, pozorování ptáků a kytek... jsem zvědav, jestli jim něco z toho po návratu domů aspoň chvíli vydrží.
Žádné komentáře:
Okomentovat