#22 – Nahlédnutí pod nevěstin závoj

Musím hned zkraje uvést na pravou míru, že voyaérství, kterému jsme se dnes věnovali, bylo výlučně a zcela počestného rázu. Nevěstin závoj aneb Bridal Veil Fall je 93 metrů vysoký vodopád, nejvyšší v Coloradu, který se tyčí nad údolím na jížním konci Telluride. Cesta k němu nám zabrala asi hodinu a půl docela intenzivního stoupání – jednak proto, že jsme vyrazili v jednu hodinu po poledni, kdy teploměr ukazoval přes 30 stupňů Celsia, dále proto, že se přece jen pohybujeme ve výškách nad 3200 metrů a pak také proto, že na půldruhé míli jsme nasbírali aspoň 300 výškových metrů.

Odměnou byla osvěžující sprška pod vodopádem a pohled na padající medvědí potok – Bear Creek přes vysokou skalní hranu. Na hraně nad vodopádem stojí dům, symbol Telluride, sloužící patrně jako turistická chata. K ní jsme se ale nedostali, to bylo nad naše dnešní síly. Až nahoru vedla velmi kamenitá rozbitá silnička pro 4WD, všude kolem se povalovaly zrezivělé pozůstatky někdejších těžařských aktivit – ocelová lana, potrubí, zbytky lanovek na dřevěných sloupech – tipoval bych, že tam leží minimálně 90-100 let.

Včerejší přejezd do Telluride po San Juan Skyway nabízel stejně kýčovité pohledy na okolní kopce jako po dva předchozí dny. Telluride samotné jsou dva rozdílné světy v jednom – na jedné straně ospalé historické městečko v údolí Bear Creek, které se postupně proměňuje a probouzí k novému, nikoliv hornickému, ale již výhradě turistickému životu. Na straně druhé je pak Mountain Village, luxusní lyžařské středisko o nějakých 300 metrů výše a asi 2 míle před vjezdem do města samotného. Jedná se komplex apartmánů, hotelů a asi i individuálních letovisek postavené maximálně před deseti lety. Zaujal mě vcelku slušný vkus staveb – vše kombinace dřeva a přírodního kamene, budovy roztroušeny v krajině, takže nepůsobily přehuštěně na malém prostoru.

Veškerá infrastruktura včetně umělých jezírek, kde probíhala výuka na kajacích, bikových stezek nebo golfového hřiště, které se táhlo nahoru a dolů celým resortem a v zimě funguje jako běžecký lyžařský areál. Apartmány a hotely vypadaly velmi snobsky - ne nadarmo patří Telluride spolu s Aspenem a Snowmass k třem nejšpičkovějším střediskům v USA. ZA vrchol zhýralosti a rozmaru považuji whirpooly skoro na každém hotelovém balkoně. Nejzajímavější však bylo, že vytíženost celého střediska byla nyní uprostřed léta určitě pod 10%, takže působilo přes den i večer tak trochu jako město duchů. Prázdné bary, restaurace, obchody, nikdo na tenisových kurtech ani na golfovém hřišti...

Obě části města spojují dvě gondoly vedoucí přes hřeben hor, kde naberou přes 300m převýšení. Telluride je jediné místo ve státech, kde se gondola používá jako prostředek městské veřejné přepravy dokonce celý rok zdarma od 7h ráno až do půlnoci. Navíc každá druhá kabinka vozí zadarmo nahoru (možná také dolu :) i horská kola. To mi přijde na evropské poměry jako jen těžko uvěřitelný standard.

Strávili jsme dvě noci v Town park campground, a jak název napovídá byla to kombinace velmi udržovaného městského parku (hřiště na baseball, basket, fotbal, tenis, bazén, skateboard park) na jížním okraji města těsně pod nástupy na horské trasy a relativně divokého kempu v těsné blízkosti řeky. Večer jsme se kochali výhledy na horské štíty obarvené zapadajícím sluncem a v noci a ráno jsme klepali strašnou kosu. V šest jsem radši vstal a začal pobíhat po kempu než se dál trápit ve spacáku – možná je to tím, že na mě zbyl ten nejhorší, kterému říkáme „průsvitka“. Bylo určitě pod nulou, protože na tenisových kurtech byly kaluže a v nich zamrzlá voda.

Dnešní dopoledne jsme nejdříve vyrazili autem k Pstružímu jezeru. Trout lake leží asi 20 mil na západ poměrně vysoko v kopcích (3600m) na horské silnici do Cortez. Udělali jsrme malý okruh pěšky jako zahřátí pro následný odpolední výšlap k vodopádům, po cestě jsme zastavovali na panoramatické výhledy na „souhoří“ kolem Mount Wilson, jedné ze 13-ti čtrnáctitisícovek v okolí Telluride (celkem je jich v Rocky Mountains 53).

A zítra ráno, pokud nezmrznem, čeká nás obligátní bourání stanů a směr Black Canyon National Park.

#21 – In Switzerland of America...

Dnes začnu od konce... teď je deset večer a sedím venku před stanem v Ouray, nádherném městečku mezi čtyřtisícovými horskými velikány Rocky Mountains a pár metrů ode mě padá ze skal rozdivočelá řeka napájená stále tajícím sněhem na vrcholcích hor.

Abych popsal všechno co jsme dnes zažili a co se mi právě honí hlavou, potřeboval bych aspoň 10 stránek, ale v notebooku mi zbývají volné jen poslední dvě :).

Vyrazili jsme poměrně brzy, už po osmé, z Creek Junction kempu v horách nad Durangem v San Juan National Forest. Napojili jsme se na 550 North, takzvanou Million dollar higway, údajně proto, že štěrk, z kterého je silnice postavena, obsahuje zlato, jež se v oblasti těžilo a stále těží.

Začali jsme záhy stoupat podél Animas river přes Durango Ski resort na Coal Bank Pass do výšky 10 640 stop nad mořem. Kolem se nabízely nádherné výhledy na vysoké horské štíty, které svou barvou připomínaly ze všeho nejvíc italské Dolomity. Úzká silnice nebyla ani moc frekventovaná, přesto na všech výhledech stála auta a zaprkované Harleye a cvakaly spouště fotoaparátů. Kromě našeho, protože my jsme byli totálně „out of battery“.

Cestou do 50 mil vzdáleného Silvertonu jsme sjeli do údolí abychom během chvíle vystoupali opět do dalšího sedla - Molas Divide, tentokrát už 10 910 stopvysoko. Dolů do Silvertonu jsem pak brzdil motorem co to šlo, přesto jsem byl rád, že jsem mohl nechat brzdy vychladnout dobrou hodinku u Visitors centra. Dorazili jsme sem zároveň s parní lokálkou z Duranga, která sice vyrazila ráno už o hodinu dříve, ale je úctyhodné, jak parní lokomotiva s uhlákem stále zvládá svoji trať po úzkých kolejích přes horská sedla ve výšce 3500 m!

Silverton je klasické zlatokopecké (nebo že by přece jen stříbrokopecké podle názvu?) městečko, které stále žije těžbou a turistickým ruchem. Celé se rozkládá kolem jedné široké ulice lemované domy z konce 19. a počátku 20. století. Prodavači v obchodech stále ve stetsonech, kožených vestách a s kolty u pasu, na ulicích k vidění stará auta, v okolí rozpadající se zrezivělé těžařské vybavení podél kdysi zlatonosné řeky... tak trochu až kýčovitá romantika.

Po obědě jsme pokračovali dál do Ouray s cílem rozbalit tábor patrně až v horském středisku Telluride. Nicméně cesta do sedla Red Mountain 11 008 stop nad mořem a následný sjezd do Ourey nabídly takové přírodní divadlo, že jsme se rozhodli pro dnešek dál nepokračovat. Silnice se klikatila v neuvěřitelných zákrutách, bez svodidel, za bílou čárou krajnice byly bezprostředně prudké srázy do hlubokých údolí. Adrenalin a nádhera zároveň!

Ve 3 400 metrech jsem snad nebyl ani pěšky, natož autem. Pár nadšenců šlapalo proti nám na kolech a tak jsem si vzpomněl na Pepu „TUČŇÁKA“, že by se mu ve zdejších terénech asi hodně líbilo. Pepo, tip pro tebe na příští rok!

Red Mountains byly opravdu rudé. I já barvoslepý jsem byl asi náhle osvícen a obdarován schopností vstřebat různé odstíny hor před námi a za námi. Sjezd do Ourey nabízel kromě řidičského zážitku i spoustu úlovku pro již dobytý foťák a kameru, a tak jsme se ploužili 30 mil více než hodinu a vychutnávali pohledy do kopců, koryt řek i vodpopádů.

V Ouray jsme nalezli útulné horské městečko (rozhodně menší než Čerčany, ale přece jen o něco málo pohlednější...). Bazény napájené vyvěrajícími horkými prameny, Box kaňon přímo nad městem s vodopádem padajícím dobrých 70 metrů jen do 3-5m široké soutěsky, Cascade waterfall – soustavu dalších sedmi vodopádů na opačné straně města. Zůstali jsme v kempu přímo ve městě u řeky, na divoko do hor se nám tentokrát nechtělo, prostě jsme po pár předchzích nocích zatoužili trochu po civilizaci. Dokonce jsme po týdnu vyzkoušeli co je to sprcha, vyměnili špinavá trička za méně špinavá a vyrazili večer i do víru maloměsta.