Také se vám někdy stalo, že jste za jediný den prožili tolik, co jindy za týdny nebo dokonce měsíce? Takovým dnem jsem já profrčel právě dneska. Teď je 10 hodin večer, sedím pod větrákem v Sheela hotelu asi 100 metrů od Východní brány do Taj Mahalu a třeští mi hlava. Tolik, že jsem si snad po pěti letech vzal dokonce pilulku. Ale pěkně popořádku od večera a dnešního rána…
Včera jsme po osmé večerní a potvrzení víz vypluli z civilizovaného a klimatizovaného letištního terminálu na rušnou rozpálenou ulici, kde pro smog nebylo ani vidu a skoro ani dechu. Vzali jsme si pre-paid taxi a asi hodinku se prodírali patrně nikdy neutichající dopravní džunglí do čtvrti Nizamuddin West, blok C9. Víc informací jsme neměli. Podle Airbnb se mělo jednat o “historic neighborhood”, ale kde jsme se ten večer ocitli opravdu, jsme měli zjistit až ráno po rozednění. Shahidovi, majiteli bytu, jsme se nemohli dovolat, řidič nemohl místo noclehu také najít. Po drobných peripetiích jsme ale přece jen před desátou zakotvili v malé místnosti se sprchozáchodem, takovém dva v jednom Made in India.
Buch! Buch! Buch! Ve čtyři ráno mě vzbudilo až po dlouhých minutách silné bouchání na dveře. To žena majitele bytu se snažila zastavit potopu. Ukázalo se, že jsme ve změti asi dvaceti nepopsaných vypínačů zapnuli před usnutím omylem i nějaké venkovní čerpadlo, které kromě strašného rámusu vytopilo někde v patře i jejich souseda. Ale paní to brala docela v klidu.
Deficit spánku, navíc takto přerušeného neplánovanou záchrannou akcí, si vybral daň v podobě ranního zaspání! A to o celou hodinu a půl! Vlak v 7:05 byl nenávratně pryč. Tak teď aspoň stihnout ten v 9:15! Vyšli jsme na ulici. No, spíš do propletence uzounkých průchodů mezi polorozbořenými domy, plných odpadků, stavební suti, psů, dobytka a dokonce i lidí. Postávajících, pobíhajících i přesouvajících se - na rikšách, v autech, s nejrůznějšími povozy. Ocitli jsme se naráz v panoptiku hříšných i nehříšných lidí města Dillíjského. Rozměnili jsme větší bankovku za trs asi osmi banánů, aby bylo čím zaplatit cyklorikšu na nádraží Nizamuddin vzdálené přibližně 1,5 kilometru. Nasedli jsme i s bagáží na kolo seschlého staříka a začali se prodírat ranní špičkou.
Nádraží nešlo přehlédnout! Všechny vlaky beznadějně vyprodány! V Indii právě probíhá svátek světel - Diwali, kdy jsou Indové na nohou a na cestách asi jako my o vánocích. Mumraj na nádraží tomu napovídal. Co teď? Včera jsem odmítl lístek do Agry, co se mi jeden agent snažil prodat za 1050 rupií první třídou na osobu. Dneska jsme si za 170 rupií pro dva koupili třídu nejnižší a vydali se do jámy lvové. Dobrodružství bylo už jen najít správné nástupiště a pak i správný vagón. Ten vlak jich měl totiž víc jak třicet. Vmáčkli jsme se na lavici spolu s dalšími Indy a s každou zastávkou situace houstla. Lidé nakonec viseli z otevřených dveří, seděli i leželi na zemi, pod lavicemi i nahoře na palandách. Prohlíželi si nás jako exoty. Uvědomil jsem si, jak pravidla chování v davu jsou od našich odlišná co se týče respektu k osobnímu prostoru nebo třeba strkání do někoho či vzájemného dotýkání se, tlačení se. Pomalu si zvykáme na trvalé skenování civějícími (zejména) muži, kteří neuhýbají urputným pohledem ani při navázání očního kontaktu.
Za okny, lépe řečeno za mřížemi bez skel, se míhalo jedno obrovské smetiště. Střídalo se se slamy a dál na venkově také různými políčky. Strojvedoucí vytrvale troubil, protože koleje před vlakem neustále křižovali buď lidé nebo dobytek. Po 3 hodinách jsme s očima navrch hlavy dorazili do Agry.
Po pěti minutách nás Elam ukecal na odvoz motorikšou do hotelu Sheela. Ukázalo se to nakonec jako “smart” rozhodnutí, protože z nádraží to bylo k Taj Mahalu ještě dobrých 12 km. A to bych jet s nějakých dalším cyklistou stařešinou po ranní zkušenosti už opravdu nechtěl. Nakonec jsme se s Elamem domluvili na celé odpoledne. Ukázal nám dokonce pozitivní reference v češtině od nějakých Brňáků a vůbec se choval velmi příjemně a nikterak vlezle. Povozil nás po Agře. Prohlédli jsme si Agra Fort, pevnost jejíž obvodová zdiva jsou dlouhá 2,5 kilometru. Prohlédli jsme si “Baby” Taj Mahal, zmenšenou kopii slavné památky Unesco stojící na opačném břehu řeky Yamuny. Byla postavena také za Moghulské říše o celých 22 let dříve než její slavnější mladší bratr.
Na sklonku dne jsme procourali uličky staré Agry a čtvrti Taj Gang. Nasávali jsme atmosféru vůní i smradu ze všech možných obchodů, dílen, restaurací ale také tlejících odpadků a zvířecích i lidských výkalů. Poobědovečeřeli jsme zatím opatrně a na doporučení Elama v Joney’s place, takové minirestauraci ala fast food přece jen kvalitativně o 2 třídy jinde než je ulice a docela to šlo. Potkali jsme v ní Armanda, sedmdesátiletého Itala (občas) žijícího v Německu, který už 33 let objíždí svět na kole. Najeto má v nohách hodně přes milión kilometrů. Prostě mazec a asi téma na samostatné vyprávění později.
Teď se blíží půlnoc. Prášek zdá se zabírá a bolehlav konečně ustupuje. I hukot klaksónů ztrácí na intenzitě a tak usínání bude rušit jen kapající kohoutek a bzučení komárů. Nařizuju budíka na 5:30, protože už v šest nás čeká prohlídka Taj Mahalu, prý nejkrásnější stavby světa. Nějaký poeta o ní v Lonely Planet napsal, že se jedná o slzu na tváři věčnosti. Necháme se překvapit...
Žádné komentáře:
Okomentovat