#18 –Ráj kolem Queenstownu a Glenorchy…

(17.12.) Z ráje, my vyhnaní z ráje, kde není už místa… … kdepak, nás z ráje nikdo nevyháněl, my ho dnes naopak našli!

Probudili jsme se do slunečného dne a kochali se ranním výhledem na dvoutisícové štíty hor s malebným názvem Remarkables. Pozoruhodné na nich dnešního rána bylo však hlavně to, že je v horní třetině pokrývala čerstvá sněhová čepice, kterou předešlý večer ještě nasazenou neměly. To co dole v kempu padalo při 14 stupních v noci jako déšť, tam nahoře pěkně přimrzlo. Bez snídaně jsme se nasoukali do auta, stany nechali dnes stát a rozjeli se podél jezera Wakatipu asi 45 km do Glenorchy. Po „scenic road“, která prý patří mezi deset nejhezčích na světě.

Glenorchy se zdálo být skutečný konec světa. Serpentiny nás dovedly během hodinky do městečka, kde se zastavil čas. Pár motelů, barů a kaváren, asi 400 stálých obyvatel, vše v poklidném tempu, jako by se (nejen na kopcích) nechumelilo. Scenérie jako z pohádky – úzké hrdlo jezera Wakatipu svírané okolními horskými masívy, do kterého ústila ledovcovou vodou plněná Dart River. Při pohledu do dáli se nad mraky vylouply nejvyšší třítísícové vrcholy Národního parku Mount Aspiring. Ne nadarmo se zrovna zde točily přírodní scenérie filmů Letopisy Narnie nebo Pán prstenů.

Asfaltka skončila hned za Glenorchy. Dalších 37 kilometrů jsme se kodrcali a brodili po „gravel“ road, z čehož se pro nás v posledních dnech stává standard. Kolem nevím už kolikátého Diamond lake a nekončících pastvin plných ovcí, krav a koní, jsme se dostali až do ráje. Místo zvané Paradise zahrnovalo jen asi 4-5 stavení roztroušených v několikasetmetrové vzdálenosti od sebe jinak nic. Nejbližší civilizace víc jak hodinu cesty autem. Člověk mohl vychutnávat všudypřítomný hluk ticha…

Kolem poledne jsme se vrátili do Queenstownu a rozhodovali se, zda zkusíme Bungy jumping nebo Shotover jets. Vyhrálo to druhé. Od roku 1970 provozují v soutěsce řeky Shotover pro mě dosud těžko představitelný adrenalin. Speciální 5,3 metru dlouhé a 2,4 metru široké motorové čluny (každý pro 14 lidí) se tu řítí až 80 kilometrovou rychlostí po proudu i proti proudu řeky. Speciálně konstruované trzskové motory Hamilton umožňují, aby tyto třítunové lodě klouzali po vodě mělké jen 5-10 centimetrů. Zkušení „piloti“ dokáží jezdit těsně kolem skal jen několik jednotek centimetrů a dělat obraty 360 stupňů i v poměrně úzkých místech soutěsky (někde byla snad jen 5-6 metrů široká). Těch 25 minut adrenalinu pro Matěje, Aničku a mě fakt stálo za to!

Odpoledne ale zdaleka nekončilo. Jeli jsme asi 25 km za Queenstown směrem na Cromwell ke starému lanovému mostu z roku 1869 přes řeku Karawau. Zde vzniknul Bungy jumping ve své komerční podobě, kdy dva frajeři – Hackett a Asch – začali v roce 1988 „shazovat“ odvážlivce ze 43-metrové výšky. Dnes je to velký business - jeden skákající snad co tři minuty, pronásobeno 180 dolary…. U mostu stojí velmi pěkné infocentrum zabudované do skály s velkoplošnou projekcí historie bungy nejen zde, ale i jinde ve světě.

Na cestě zpět jsme odbočili na Kelvin Heights a Kelvin Peninsula - poloostrov, který jsme otypovali jako tu nejdražší residenční lokalitu v Queenstownu. Nechali jsme se inspirovat některými podařenými domy – ne nijak okázalými, spíš dobře kombinující dřevo, kámen a sklo v přírodním stylu. Kolem poloostrova vedla pobřežní stezka kolem golfového hřiště, místního Yacht klubu s výhledy na protější stráně nad Quenstownem poseté dalšími vilami z velké části ukrývanými stále ještě v převažující buši.

Závěr dne patřil trochu netypicky městu – prošli jsme všechny možné obchody s outdoorovým a mountainbikovým vybavením (chlapy) i všemožnými hadry (ženské) a pak se dobrou hodinu vyhřívali na pláži v centru u přístavu a kochali pohledem na zapadající slunce a hladinu čeřenou plavidly nejrůznějších velikostí a pohonů. Pohoda, klídek, tabáček….

#17 – K ledovci Rob Roy v Mt. Aspiring NP

(16.12.) V noci lilo opět jako z konve. Přestalo asi v pět, ale tím že jsme měli stany pod velkými stromy, se mi zdálo, že prší dál. Nechtělo se vstávat, pomalu jsem naší chlapskou výpravu začal vzdávat. V 6:20 jsem nahmatal iPhone, co má po včerejším pádu z kapsy zcela neopakovatelný tříštivý design, ale naštěstí jen na zadní straně. Venku krásně, je čas vstávat! Probudil jsem Matesa, namazal 4 housky, přibalil tři banány a čokoládu a vyrazili jsme spolu sami dva 54 km autem do údolí Matukituki v národním parku Mount Aspiring.

Nejdřív to frčelo ještě po asfaltovém povrchu silnice klikatící se nejdříve podél jezera Wanaka a posléze údolím mezi horami. Po 20 kilometrech silnice přešla do jednoho pruhu, povrch se změnil na štěrk a kvůli kalužím a stádům dobytka jsme museli značně zpomalit. Zbylých 35 kilometrů jsme jeli více než tři čtvrtě hodiny. Cestou jsme museli překonat 9 brodů, které byly po nočním dešti naplněny vodou asi víc než obvykle. Matěj musel vystoupit a občas odstranit větve, abychom mohli projet. Cedule, která u cesty upozorňovala, že během dne může stoupnout voda a nemusí být tudíž jednoduchý návrat, ve mně vzbudila lehké obavy. Navíc Subaru, i když má náhon na čtyři kola, tak nevyniká zrovna extra velkou světlostí. Asi ve dvou brodech nám šla voda přes přední sklo až na střechu, ale zvládli jsme to bez problémů.

Odstavili jsme auto na slepém konci cesty v Matukituki valley u Raspberry creek, který vypadal spíš jako rozvodněná Otava pod Čeňkovou pilou. Maliny jsme nikde neviděli J, za to ovcí a krav byly všude tisíce. Vyrazili jsme po čtvrt na devět nahoru k ledovci Rob Roy úplně sami. Ranní slunce si pomalu proráželo cestu skrz mraky a ostrůvky modrého nebe věštily, že dnes bude opravdu krásný den.

Po zhruba půl hodině jsme přešli přes zánovní swingbridge na druhou stranu řeky a začali ostře stoupat velmi dobře udržovanou cestou podél divoce padajícího potoka přes obrovské balvany napadané po staletí do vodního koryta z okolních vysokých štítů. Na dvou místech byly úplně čerstvé sesuvy půdy, cesta zmizela někde dole v řece, ale v bahnitém svahu se dalo i tak udržet a pokračovat dál.

Po necelé hodině se z lesa vynořil nejdříve vysoký vodopád, odhadem tak 130-150 metrů. Hned za ním po pěti minutách ostré chůze pak samotný majestátný ledovec Rob Roy. Došli jsme, kam až nás cesta pustila. Ledovec se rozkládal přes tři sněhová pole na jižním úbočí stejnojmenné hory vysoké 2544 metrů.

Zrovna když jsme svačili, zaslechli jsme obrovský rachot, jako když letí stíhačka. To na druhé slunečné severní straně se patrně utrhla lavina soudě podle oblak sněhového prachu na samém vrcholu horského hřebenu.

Sestup byl mnohem rychlejší, celý výlet nám zabral asi tři a čtvrt hodiny. Na jedné informační tabuli byly deníkové vzpomínky Maud Morelanda, který prvně prošel Rob Roy valley v roce 1908. Myslím, že mu to tenkrát zabralo asi trochu víc času než nám. Teprve na samém konci zpáteční cesty jsme začali potkávat první skupinky škrábající se nahoru. Užili jsme si tak výstup i sestup v skoro panenské přírodě úplně sami.

Cestou zpátky jsme už věděli, co nás čeká, navíc trochu opadla i voda v brodech, a tak si Matěj na opuštěném štěrkovce v horách prožil svojí premiéru za volantem, kterým jsem ho nechal tahat v zatáčkách i asi přes pět brodů nějakých 5-6 kilometrů.

V jednu jsme byli zpět ve Wanace, rychle zbourali stany a vyrazili po Crown Range Road přes Cardronu do 67 kilometrů vzdáleného Queenstownu. V Cardroně, údajném lyžařském středisku (viděli jsme na okolních travnatých dvoutisícových kopcích všeho všudy dva vleky??), stál u silnice aspoň nádherný starý hotel, poštovní úřad a General Store z roku 1863.

Pokračovali jsme hlubokým nezalesněným údolím a přes sedlo se vyhoupli na dohled Queenstownu, Mecce adrenalinové zábavy. Stačili jsme odpoledne projít moc útulné a malebné centrum na břehu jezera Watatipu a večer se posunuli do přírodního kempu 12 Miles směrem na Glenorchy. To na nás čeká zítra.