7. 12. 2013

#9 – Po Surf Highway do Wellingtonu

Pohledná slečna na recepci v kempu na Oakara Beach včera odpoledne říkala, že prý ráno nemusíme pospíchat. Prý „easy, take your time“… Asi tušila z předpovědi, že nám ráno počasí připraví další zkoušku pozitivního myšlení. Večer jsme se radovali, jak jsme konečně usušili stany, ale ráno to bylo durch na novo. Dokonce jsme se na balení stanů svlékli do plavek, abychom šaty ušetřili té vodní spouště.
Po deváté jsme se rozjeli po Surf Highway 45 a začali objíždět Mt. Taranaki proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Tasmanského moře dolů na jih. Do jedenácté jsme tu a tam odbočili ze silnice a vždy po asi dvou třech kilometrech zvědavě nakoukli na několik surfařských pláží s opravdu slušnými vlnami. Přestože sobota, tom dešti samozřejmě opuštěných, navíc i trochu depresivních tím, jak je na nich většinou černý písek, soudím také sopečného původu.
V 11 hodin přestalo konečně pršet a i Mount Taranaki na chvíli vykoukla zpoza mraků. Jakoby si nás na poslední chvíli chtěla aspoň trochu udobřit. Udělali jsme pár amatérských snímků z dálky a pokračovali dál přes městečka a osady nejroztodivnějších maorských názvů – Opunake, Parikaha, Hawera – až do Whanganui. Tohle 40-titisícové město nás velmi mile překvapilo krásnou Victoria Avenue s půvabnou architekturou v britském koloniálním stylu. Leží na stejnojmenné řece, která je sjízdná skrz Národní park z Tamarunui do Pipiriki – 5-tidenní cesta na kánoi patří mezi novozélandské Great Walks a na nás musí počkat někdy do příště :(.
Po obědě jsme pokračovali dál na jih směrem na Ugrazugu. Tu byste ale v mapách sotva hledali. Matěj s Aničkou si totiž utahují z Lindy už několik dní, že Wellington se maorsky řekne Ugrazuga a v našem autě se to už nějak za ty 3 dny zažilo…
Někde nad Palmerstonem jsem přišel o 10 dolarů. Vsadil jsem se s Aničkou, že si do 10 minut nezapamatuje název hory, kterou jsme zrovna míjeli a ona to k mému překvapeni dala. Konečně můžete to, tentokrát už bez dolarové odměny, zkusit sami. Hora se jmenuje Taumatawhakatangihangakoauauotameteaturipukakapikimaungahoronukapokaiwhenuaktinatahu.

Po páté jsme dorazili do Wellingtonu. Přivítal nás tak silný vítr, že dvoulitrové plné lahve se samy kácejí ze stolu. Je zima, 18 stupňů ale také svítí slunce a hlavně že chvíli neleje. Poprvé zakotvíme na jednom místě na dva dny, takže se zítra ráno vyhneme už rutinnímu balení našeho cikánského ležení. V plánu máme strávit den ve městě a v pondělí pak už hurá trajektem na jižní ostrov.

2 komentáře:

  1. Téééda, Aničce vyřiď moji velikou poklonu. Jak si to mohla zapamatovat tak dlouhý shluk písmen :-)))????

    OdpovědětVymazat
  2. Je mi líto, ale na 47. místě názvu je chybička, má tam být e. Vycházím z původního cestopisu pana Jamese Leppiera z roku 1748, kap. 8, str.329. Alespoň to dítě to naučte správně. Jinak krásné, poučné a zajímavé, Streo v dolby systému a 3D dohromady. Tak si užívejte a těšíme se na další.

    OdpovědětVymazat