Den 1 – Přistání ve Funchalu a nocování v Machico

Někdy v lednu jsme začali plánovat letní dovolenou. Chtěli jsme vybrat destinaci, kde jsme ještě nebyli. A taky nakombinovat více aktivního pohybu v podobě horské turistiky s méně poflakování někde u jezer nebo u moře. Seznam se zúžil nakonec na čtyři místa – Gruzii, Madeiru, Reunion a Skotsko. Všechny zněly lákavě! Tak kam vyrazíme?

Gruzie moc o poflakování není. Reunion daleko a tak jsme ho odsunuli na příští rok. V Skotsku podle některých moc prší. A kde teda neprší skoro vůbec?

Volba padla na Madeiru. Zabukovali jsme letenky na 12 dní s tím, že půjdeme přechod ostrova ze západu na východ. Rozplánovali jsme těch 100+ kilometrů na 7-8 dní s tím, že se pak na poslední 4 dny před odletem vyvalíme někde „v rezortu“ a dáme pár dní relax.

V průběhu jara náš původní plán postupně erodoval. Zejména ženská část výpravy nám do toho přechodu ostrova začala házet vidle. No jo no. Naštěstí jsme se s Matějem teprve před třemi týdny vrátili z 30-tidenní GR11 přes Pyreneje. Tam jsme si užili plné polní a spaní na divoko dosyta. A tak nám vlastně návrh nechat stany tentokrát doma a podnikat na Madeiře jen jednodenní výlety z různých míst ani moc nevadil.

Na svatou Annu jsme sedli v poledne na Ruzyni do letadla a před pátou přistáli ve Funchalu. Posádka kapitána Petra Jirmuse zvládla celý let a hlavně přistávací manévr na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa naprosto bravurně. U nás jsou prý jen dva piloti s certifikací zde přistávat. Do roku 2004 sem létali jen malá letadla, Až když prodloužili přistávací plochu na současné 2,2 km, tak se sem dostanou i třeba Boeingy 737. Dráha je vystavěna z větší části na visutých pilířích vysokých odhadem 30 metrů. Jiná možnost nebyla. Na celém ostrově není žádná rovná plocha.

Vyzvedli jsme si v Budgetu rezervované auto. Ukecali jsme upgrade na větší bez navýšení ceny, ale i tak je to jen Nissan qashqai s motorem 1.6. Větší auta na ostrově nejezdí. Po pár kilometrech jsme pochopili proč. Prudkost a úzkost místních silniček zároveň jednoznačně hovoří ve prospěch malých vozítek. Lépe se vyhýbá, parkuje. Jen s akcelerací je to horší. Už dlouho jsem nejezdil tolik na jedničku jako tady.

Zaparkovali jsme v centru třetího největšího městečka Machico. Přímo před hotýlkem Amaro jen pár metrů od přímořské promenády. Na té večer začíná týdenní gastrofestival, a tak o dobré jídlo nebude nouze. To by ale nesměly být s námi vyhládlé dcerky. Počkat do osmé bylo nad jejich práh trpělivosti. Zapadli jsme proto do první zahradní restaurace. Naštěstí jídlo bylo luxusní i zde. Zejména lososové steaky, udělané jednoduše jen se zeleninovou přílohou, překypovaly na první pohled čerstvostí.

Odpadli jsme zmoženi a znaveni cestou večer velmi brzy. Hlasitá hudební produkce však pod našimi okny vyřvávala naplno až do půl třetí ráno. Byl to hustej nářez! Průběžně jsem se probouzel a zase usínal. Když jsem konečně zabral, vystřídaly muzikanty v půl páté ráno uklízecí čety. S fukary na listí dělaly snad ještě větší rámus nez hlasitá muzika. To nám to pěkně začíná!

GR 11 - OD ATLANTIKU K STŘEDOZEMNÍMU MOŘI!

Ahoj, zdravím po delší pauze! Tak nazrál čas zase se vydat na cestu. Na červen 2019 plánuju GR11. Španělskou cestu od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Přes Pyreneje. Asi 850 kilometrů a nějakých 40 000 výškových metrů. Už se zase těším "on the road". Elektronika tentokrát zůstane doma, takže to vidím jen na tužku a papír a blog tady až se zpožděním z tepla domova. Pro vás, kdo mě budete chtít sledovat během cesty budou fotky na facebooku. Jooo, a kdyby se chtěl někdo přidat i třeba jen na kus cesty, tak...  ... se ozvěte :) Čau!