#14 – Mráz nepřišel z Kremlu, ale z Rudého kaňonu

Jestli jsem přesně před týdnem tvrdil v sedle pod Mount Whitney, že větší zima už asi nebude, tak jsem se šeredně mýlil. Dneska v noci mrzlo! Ještě v 7 hodin ráno ukazoval teploměr jen 35 stupňů Fahrenheita, tedy asi 1 stupeň Celsia. Nechtělo se mi tomu věřit, ale i v průvodci jsem se pak dočetl, že Red Canyon je místo kde 200 dní v roce klesá teplota pod bod mrazu. Nějak jsme to v této zeměpisné šířce ještě nečekal, zvlášť když ještě pojedeme dobrých tisíc mil na sever na kanadské hranice.
Ranger v kempu mi nechal přes noc ve svém „obytňáku“ dobýt baterky do foťáku, v informačním středisku jsem zase upíchnul na tři hodiny notebook, zatímco jsme vyrazili do skal, a tak teď zase můžeme civilizovaně fungovat.

Dopoledne jsme strávili tři hodiny na okruhu v Red kaňonu. Bylo to vlastně první úplně neplánované místo, kde jsme zůstali. Odrazilo se to i na tom, že stezky byly liduprázdné. Všichni asi jen profrčí ze Zionu do Bryce a krásy Red Canyonu jim zůstanou navždy utajeny. Ne tak nám.

Stezka místy široká tak na tři stopy se klikatila mezi sytě rudými skalami. Stoupali jsme nějakých 150 až 200 výškových metrů na skálu zvanou Castle Bridge, která nám nabídla nádherné výhledy nejen na okolní skály, ale i daleko do zeleného údolí Sevier river a ještě za ním se tyčících mě neznámých hor, vrcholy kterých do rána pokryla vrstva sněhu. Paleta barev tak byla skoro kompletní – od šedé, rudé, okrové a žluté, přes zelenou a dále modré nebe a bílé špičky horských velikánů. Ne že bychom toho ušli na vzdálenost nějak moc, sotva 6km, ale to šnečí tempo přizpůsobené Lindě je dvakrát tak únavné. Lepší ji vzít občas na ramena a poponést...

Máme za sebou 15 dní nebo také první čtvrtinu cesty. Pokud bych měl zhodnotit jedním slovem parky, které jsme zatím projeli, Tak Yosemite charakterizují vodopády, Kings Canyon divoká hučící řeka, Sequoiu pochopitelně obří stromní pláně a obrovksy, Death valley rozlehlé pouštní pláně a hic, Grand Canyon snad nepoměrnou malost lidského bytí proti tomu co dokáže příroda, Zion pestrost a rozmanitost přírody na relativně malém území a konečně Bryce pohádkové písečné věže.

Dnes je den relax. Po pěti dnech bez teplé vody a elektřiny přišla na řadu prádelna, sprcha, teplá pravidelná strava v podobě pizzy a hamburgerů a následně bazén, plavání, zprávy, maily a tak. No a zítra vzhůru tedy vlastně dolů do dalšího kaňonu. Tak zatím!

#13 – Národní park Zion II.

Ráno jsme sbalili stany a jeli busem proti proudu Virgin river kaňonem až na konečnou, do místa zvaného Temple of Shinawava. Vydali jsme se na trasu podél koryta řeky (Riverwalk trail). Kaňon se zužoval a zužoval, z nějakých 400m šířky u Visitor centra měl najednou jen 30-50 metrů.

Celý kaňon vznikal po dobu 200 milionů let (přesněji to bohužel nevím) pouze působením říčního proudu, žádné známky existence ledovců v oblasti nebyly nalezeny. I dnes neustále dochází k sesuvům půdy, odštěpování skalních masívů a erozi půdy působením silných říčních prodů při tání sněhu nebo při silných bouřkách.
Poslední velký sesuv se stal v dubnu 1995, kdy na 6 týdnů odstřihl od zbyatku světa horní část kaňonu, kde zůstalo uvězněno více než 300 turistů v Zion Lodge. Tuny zeminy a skalních úlomků přehradily nejen silnici ale i koryto řeky.

Rizikem pro turisty jsou v kaňonu i takzvané „flash floods“, nenadálá zvednutí hladiny řeky v důsledku silných bouří, někdy i desítky mil vzdálených od Zionu. V nejužších místech má koryto řeky i méně než 5m na šířku a hladina se během minut může zvednout až o několik metrů. Vlna často odezní stejně rychle, jak se objevila.
Posouvali jsme se zpět dolů po proudu pěškobusem – vždy jsme se kus popovezli, došli se podívat k nějakému zajímavému místu (Weeping Rock, Big Bend) a od Canyon Junction (se Scenic Highway 9) jsme pochodovali 2-3 míle zpět k autu. Cesta asi 5x křižovala řeku a byla to jediná stezka, na které se v parku dalo jezdit na kole.

Až při jízdě ven z parku jsem si uvědomil, jak odlišný je ráz přírody dole v kaňonu a pak nahoře nad tunelem, kdy jsme během 15 minut nastoupali skoro 1000 výškových metrů. Najednou zase sucho, polopouštní dřeviny, kaktusy, kolem jen vyschlá koryta potoků a říček plná rozdroleného písku z okolních masívů. Skály změnily barvu ze sytě červené v jasně žlutou a okrovou (ty barvy mi samořejmě musela poradit Klára!:).
Přejezd ze Zionu do Bryce Canyon NP byl úchvatný. Mám pocit, že s každým dalším parkem vidíme více zajímavostí a vstřebáváme více intenzivních zážitků. Projížděli jsme nádherným údolím Sevier river, jejíž meandry se dobrých 20 mil klikatily travntým terénem prorostlým četnými borovicemi. Řeka byla úzká, maximálně snad 5-6 metrů a skoro bez jediné peřeje. Krajina mi trochu připomínala snad Vltavu ze Soumarského mostu do Nové Pece, jen bylo vše jaksi rozlehlejší, mohutnější.

Uvědomil jsem si, že se už čtvrtý den pohybujeme neustále přes 2000m nad mořem. Na vlastní kůži jsem to pocítili, když jsme z 89 North odbočili na 12 East, „Scenic Highway“, která spojuje Bryce Canyon a Capitol Reef NP. Zastavili jsme v místě zvaném Red Canyon, které je součástí Dixie National Forrest. Ve výšce nějakých 2500m nad mořem foukal silný vítr a teploměr vyšplhal na pouhých 52 Fahrenheita (tipuji nějakých 14-15 stupňů). Rozbalili jsme stany v kouzelném místě plném rudých pískovcových bizarních věží (říká se jim Hoodoos) prorostlých mohutnými borovicemi. Chvilku pršelo, ale navečer se vyjasnilo a západ slunce rozzářil skály do mnoha odstínů rychle se měnících barev.

Jelikož nemáme kam chvátat a máme den dva náskok oproti velmi nejasnému itineráři naší cesty, rozhodli jsme se zítra prozkoumat stezky v Red kaňonu a teprve potom se vydáme do Bryce, místa pojmenovaného po mormonském osadníkovi Ebenezeru Bryceovi, který ho popsal slovy „zatracený místo, dobrý tak akorát na ztracení krávy“. Tak uvidíme co nás čeká...

Psaní těchto řádek prokládám snahou udržet oheň a i já mám na sobě 4 vrstvy včetně lyžařské bundy. Vypadá to, že noc bude dlouhá...