Ranní pohled na oblohu
nevěstil nic dobrého a už do balení stanů nám začali ze shora lehce kropit.
Auto jsme po
snídani odstavili na okraji Taupo, kde se skáče Bungy jumping asi z 50-metrové
výšky nad hladinu Waikito river. Žádné odvážlivce jsme tam však po ránu nezastihli.
Odtud jsme vyrazili podél řeky na sever necelé 3 km k Huka falls. Cesta lemovala
kaňonovitý břeh a tak stoupala do kopců a místy zase padala až k říční hladině.
Waikito river je z hlediska energie pro Zéland velmi důležitá – „pomáhá“
vyrábět 15% celkové energie. Řeka zásobuje vodou 8
hydroelektráren, její vodu využívají na chlazení i 2 geotermální a jedna
elektrárna termální.
Samotné Huka falls
jsou sice vysoké jen 10 metrů, ale voda ze široké řeky se v nich musí vměstnat
do asi jen 15 metrů široké a 150 metrů dlouhé soutěsky, kterou se valí 22 000
kubíků vody za vteřinu. Docela impozantní rachot.
Pokud sem někdo
zavítáte, mám pro vás skvělý tip. Asi v třetině stezky z Taupo do
Huka falls sbíhá do řeky z pravé strany potok, který je přemostěn dřevěnou
lávkou. Pod ní jsou dvě tůně, které byste neměli minout. Voda v nich měla
odhadem tak 40-45 stupňů. Čím dál od říčního koryta, tím víc byla voda horká a
nedalo se v ní vydržet. Naopak dole u řeky se míchala s říčním proudem,
takže to bylo jako v sauně. Dole od nohou ledová tříšť a nahoře skoro
opaření. Paráda!
Mezitím se bohužel
vydatně rozpršelo. Dali jsme rychlý oběd, jehož hlavním cílem bylo ne nasycení
ale usušení a opustili jsme Taupo směrem na jih po
východním břehu jezera. Samotné jezero je největší na celém Zélandu. Formovat se
začalo přibližně před 300 000 lety vulkanickou činností a vlastní kaldera
vznikla masivní erupcí a propadem sopky Oruanui pře 26 000 lety. Při výbuchu
bylo přemístěno víc jak 750 kubických kilometrů materiálu a sopečného popela. Pro
srovnání to je asi 100 víc než při výbuchu Krakatoa.
Jezero a řeky
kolem jsou také vyhlášenou Mekkou rybářů pstruhařů. Voda v jezeře je
opravdu průzračná a svoji velikostí víc připomíná mořský záliv. Však také nelze
dohlédnout na druhý břeh a na hladině jezera lze už pozorovat zakřivení
zemského povrchu. Ročně se zde uloví až 30 tisíc pstruhů, hlavně hnědých a
duhových.
My trochu
nestylově nakoupili ryby na večeři v Parkn’Save a začali stoupat do národního parku Tongariro. Ten vznikl už v roce 1887
jako čtvrtý nejstarší národní park na světě. I krajina se výrazně proměnila –
zelené členité pastviny vystřídala s rostoucí nadmořskou výškou keřy
porostlá náhorní plošina plná suchých i popadaných stromů. Trochu to
připomínalo Šumavu před lety v místech kůrovcové kalamity.
Naším cílem dneska
bylo lyžařské centrum Whakapapa Village na úpatí hory Ruapehu. Bohužel počasí
se neumoudřilo, ba naopak. Prognóza na zítra nahoře v horách je silný vítr
50 km/h, a tak z přechodu Tongariro Alpine crossing – prý nejhezčího
jednodenního výletu na celém Zélandu - nebude asi nic. I v Informačním centru
nám sdělili, že se komerční výlety na zítra ruší. V tom lijáku se nám ani
nechtělo stavět stany, a tak jsme na noc pronajali dřevěnou prostě zařízenou
kabinu.
Skládáme teď večer
v teple účty dnešního dne – promočené oblečení, nefungující stěrač u auta
a ztracená Aničky podprsenka (ve vší počestnosti někde ráno u termálního
jezírka :). Uvidíme co přinese čtvrtek…
Žádné komentáře:
Okomentovat