#27 – V horách kam nikdy nepřijde léto

Poloprázdný Timber Creek campground jsme spěšně opustili po deváté ráno a hned začali stoupat po Ridge Trail Road, možná vůbec nejvýše položené silnici v celých státech - nejvyšší bod na trase leží totiž ve výšce 3713m. Trochu nás cestou zdržovali intenzivní opravy silnice na mnoha místech, kdy se dalo jezdit pouze jedním směrem a kolony aut kyvadlově propouštělo nahoru a dolů vodící vozidlo – pilot car. Vzhledem k „tough“ počasí na to také mají pouze tři měsíce v roce.

Na zhruba čtyřicetimílové cestě do Estes Parku, západního centra Rocky Mountains, jsme plánovali zastavovat skoro za každou druhou zatáčkou a „vybíhat“ ke krátkým výletům. První zastávkou bylo malebné horské pleso Irene Lake ve výšce 3200m schované mezi hustými porosty Ponderosa Pine, místně asi nejrozšířeněho z rodiny jehličnanů. Překonali jsme již po několikáté kontinentální rozvodí a silnice začala až k Alpine Visitor centru kopírovat Ute trail, stezku pojmenovanou po indiánském kmeni, který obýval poměrně velké území v Coloradu, Utahu, Novém Mexiku a Arizoně a mimo jiné i zdejší část Rockies od 12. do zhruba 18. století než zasáhl bílý muž. Po kmenových náčelnících jsou v horách pojmenovány také mnohé 14-titisícové vrcholy a také městečko Ouray, v kterém jsme před pár dny nocovali.

Podél silnice se začali objevovat i více než dvoumetrové sněhové hradby. Některé ani nestačí do podzimu roztát, kdy je zavalí opět přívaly nového sněhu. Této části hor se i proto příznačně přezdívá „Never Summer Mountains“, hory, kam nikdy nepřichází léto...

Těsně před Alpine Visitor centrem ve výšce 3595m jsme museli zastavit v místě zvaném Medicine Bow Curve. V zatáčce o 180 stupňů byly na jedné straně neskutečné výhledy na nejvyšší štíty Never Summer Mountains včetně 3944m vysoké hory Mount Richthofen, na straně druhé se ve stráních nad námi páslo početné stádo laní a a statných jelenů.
Popojeli jsme opět dál až do místa nazývaného Rock Cut, kde začínal Tundra Communities trail. Asi jednomílová stezka byla sice plná lidí, ale ani to nezkazilo dojem z vyjímečného prostředí. Měli jsme štěstí spatřit dva symboly státu Colorado z oblasti fauny a flóry – tou první byla bighorn sheep, ovce s velkými rohy, která se přiblížila až na nějakých 50m ke stezce. Tou druhou pak horská květina zvaná Colorado Columbine – fialovobílý kvítek kvetoucí pouze v subalpinském a vyšším pásu. Na několika čtverečních mílích tundry se zde nachází druhy rostlin, jež se jinak vyskytují pouze na Sibiři nebo na Aljašce. Měli jsme štěstí na spoustu žlutě a fialově kvetoucích kytek, jejichž názvů vás díky své neznalosti ušetřím. Velmi specifické území si zasluhuje velmi specifické zacházení a ochranu – líbilo se mi, že všichni respektovali zákaz vstupu do volných luk mimo stezky.

Dosáhli jsme záhy nejvyššího bodu na trase a začali klesat stále po 34 West přes Hidden Valley až do Aspenglenu, kde jsme ve výšce 2500m našli jedno ze dvou posledních míst v nekomerčním kempu ve správě Národního parku. Rychlý sjezd o 1200m níže jsme pro vyrovnávání tlaku přerušovali fotografickými zastávkami, v některých místech se lidi ještě dokonce klouzali na odtávajících firnových sněhových polích.

Postavili jsme stany a vyrazili do Estes Parku, vzdáleného jen 5 mil dolů podél řeky do údolí. Podél silnice se nacházel jeden skvostnější resort než druhý. Většinou se jednalo o dřevěné a kamenné chaty či bungalowy mezi kterými se klikatila dravá říčka. Estes Park samotný pak je čistě turistické centrum a vstupní brána do národního parku – jedinou hlavní ulici se spoustou obchodů, barů a restaurací jsme prošli za chvíli. Co mě překvapilo, byly asi tři specializované „Christmas shops“, obchody přetékající vánočním zbožím, které lidi kupovali i teď uprostřed léta.
Na místním golfovém hřišti jsme s Matějem skoukli jen dva tři flighty a zbytek večera pak strávili hraním různých her zpátky v kempu. U her se na chvíli zastavím - fascinuje mě pozorovat každý den, jakou děti procházejí proměnou. Žádná televize, žádný počítač, žádný pokoj plný hraček. Jejich hračkami jsou už měsíc jen šišky, kameny, provázky, klacky a je skvělé sledovat, jak si rozvíjejí fantazii a jak si s tím vlastně vystačí. A taky jak si váží každé maličkosti – jedna tužka, papíry na příděl a místo omalovánek prospekty z informací. Jo jo, věřím, že cesta má i po této stránce něco do sebe.

Zítra jsme v půlce cesty a pokud by byly doma ve škole, rozdávalo by se vysvědčení. Možná, že pro ně na ráno také nějaké připravím, jen předměty budou tentokrát trochu netradiční – stavění a bourání stanů, mytí nádobí, orientace v mapě, rozdělávání ohně, angličtina, pozorování ptáků a kytek... jsem zvědav, jestli jim něco z toho po návratu domů aspoň chvíli vydrží.

#26 – Konečně v Rocky Mountains!

Ranní nulu na teploměru ani dál rozvádět nebudu – prostě jsme si už zvykli. Čím větší zima, tím dříve ale většinou sbalíme stany a vyrazíme z lesa na sluníčko. Tak jako dneska, kdy jsme se už před devátou vyhřívali v centru Winter Parku – děti na prolejzačkách a já s promodralou Klárou jako obvykle ve Visitors centru, kde jsme se dnes dokonce domluvili češtinou se slečnou, která měla české rodiče. Takže pozor na jazyk!

Vyrazili jsme po 34 West, kolem nás panoramata zasněžených hor, o něco níže zelené sjezdovky a spousta vleků čekajících na další sezónu. Projížděli jsme rozlehlou náhorní plošinou plnou luk a lesů, posetých výstavními veskrze dřevěnými haciendami – jeden dům hezčí než druhý. Překvapilo mě, že u velkého počtu z nich byly cedule realitních makléřů, neklamný znak toho, že domy jsou na prodej. Ceny většinou mezi jedním až třemi milióny – bohužel samozřejmě dolarů.

Po 20 minutách jsme dosáhli městečko Granby a po dalších deseti pak i stejnojmenné jezero, jachtařskou oázu ve dvouapůltisících metrech. Jezero vzniklo původně kvůli plavení dřeva, které se začalo těžit někdy na sklonku 19. století a po zavedení železnice Denver – Salt lake Citních hor zažilo větší vlnu osídlování, kdy například celé dřevorubecké klany přesídlili z již vytěženého Michiganu. Nedozvěděl jsem se podrobnější historické souvislosti, proč byla přehradní hráz stavěna v roce 1904 Japonci a Bulhary, a tak nechávám bez dalšího komentáře.

Za Granby lake následovala další – Shadow lake a hlavně Grand lake, horské pleso zaklíněné do okolních horských masívů obklopené stejnonným městem či spíše jednou hlavní ulicí s obchody a restauracemi a pak už jen mnoha domy zasazenými v lesích kolem břehů jezera. Dojeli jsme až k severnímu okraji a vydali se podél řeky k vodopádů Adams Falls a dál stezkou k East Meadows. Od rána jsme měli štěstí na zvířenu – potkali jsme kojota, u silnice pak Mule Deers, místní druh poměrně velkých srn a přímo na stezce pak Moose, obrovské zvíře s mohutnými parohy. Nevím, ani co je to česky - je to mnohem větší než sob, s trochou nadsázky bych řekl něco mezi krávou a nosorožcem.

Ušli jsme asi 5-6 mil, pak poobědvali na břehu jezera, prošli město, další prolejzačky (už jich znám v Coloradu většinu) a jeli dál do Národního parku. Ve Visitors centru jsme strávili další více než hodinu. Jednak se děti pustily do plnění úkolů Junior Ranger Programu a jednak tam probíhala skvělá přednáška o zvířatech v Rocky Mountains NP.

Mimo jiné jsem se dozvěděl rozdíl mezi rohy a parohy (rohy duté, trvalé z karotinu, parohy plné, jsou to kosti a jsou sezónní). Pak také, že Black bear je hnědý, skořicový až světlý, ale málokdy opravdu černý. Dále, že grizzly ani vlci už se v parku nevyskytují a nepočítá se ani s tím, že by zde byli znovu jako například v Yellowstone uměle vysazeni. Důvodem je hlavně hustší osídlení a fakt, že sobi, které vlci loví, se stahují do bezprostřední blízkosti lidských obydlí.

Připadal jsem si jako ve škole. Dále jsme probírali bobry. V průměru dosahují 4 stop na délku a váhy kolem 20 kilogramů, ale je znám i rekordman s váhou přes 50kg. Zajímavostí bobrů je, že rostou celý svůj život, a tak podle velikosti se dá snadno určit i jejich věk.

Jestliže se místní populace medvědů počítá jenom na desítky, pak horských lvů (mountain lions) jsou v Rockies stovky. Tahle šelma dosahuje velikosti váhy dospělého člověka, ale znám je i úlovek už z roku 1923, který vážil 140 kilogramů.
Po lekci biologie jsme pokračovali 13 mil na sever do Timber Creek campground. Cestou jsme ještě udělali malý jednomílový výšlap po Coyote Valley trail, kde podél řeky bylo možné sledovat velké množství srn a měli jsme dokonce štěstí na majestátného jelena. Tak kolosální kus jsem ještě neviděl. Je jasné, že večer mě dnes nemine pohádka o jelenu Větrníkovi a hajném Robátkovi. Dobrou noc!