3. 8. 2019

Den 9 – Z Camara de Lobos údolím jeptišek na Pico Arieiro



V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky, možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách považuju skoro za první kosmickou rychlost.
V Ribeira Brava jsme si prošli pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli. Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně majitelé restauraci i některých kaváren.

Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem, ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho, co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých svazích všude kolem. 

Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá. 
Docela jsem si to kroucení volantem dneska užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár dny.
Náš přejížděcí den pak pokračoval do města Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu, četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek, když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.




2. 8. 2019

Den 8 – K vodopádu Risco a Levádou 25 pramenů


Ranní výhled z okna na klidnou hladinu oceánu mě přiměl k nápadu jít se proběhnout. Vyrazil jsem už krátce po sedmé. Snídani jsme si domluvili na půl devátou, tak aspoň nebudu nikoho budit. Můj poklus se však záhy proměnil v indiánskou chůzi. Přímořská promenáda byla ještě prima rovinka. Jakmile jsem však zahnul skrz vesnici od moře ke skalní stěně, pěšina okamžitě nabrala sklon šikmé věže v Pise. Nastoupal jsem na pár metrech asi 100 výškových a z vyhlídky se pak kochal dolů pohledem na probouzející se Jardim do Mar.
Vyrazili jsme hned po snídani kolem půl desáté směrem na Rabacal. Tahle oblast se nachází na západním okraji náhorní plošiny Paul de Serra ve výšce asi 1400 metrů nad mořem. Název plošiny není odvozen od jména, ale paul znamená v portugalštině mokřina.
Vyškrábali jsme se od moře do Rabacalu silničkou, jejíž sklon byl místy až 32%! Na parkovišti přímo u ER105 už bylo tou dobou mnoho aut. Jedná se o nejprofláknutější turistickou oblast na ostrově. Tušil jsem to, a proto jsem se dostatečně mentálně připravil, že nás dneska čeká Václavák. V plánu jsme měli levádu do Risco ke stejnojmennému vodopádu a následně levádu das 25 Fontes (PR6). Sešli jsme nejdříve asi půlhodinu po staré asfaltce k lesní správě v Rabacalu a tam odbočili na turistickou stezku podél první levády.
K vodopádu to bylo jen něco málo přes kilometr. Měl dvě úrovně a padal z výšky přes 100 metrů.

Kdysi za ním vedla také skálou vytesaná stezka, ale dnes už je neschůdná. Skalní římsa je erozí utrhaná a popadaná dolů do údolí. Jištění lany je také zničené. Vrátili jsme se proti proudícímu davu lidí na nejbližší rozcestí a po kamenných schodech začali klesat k mostku přes říčku Ribeira Grande. Od něj jsme opět nastoupali pár výškových metrů a po necelých 2 kilometrech došli k 25 pramenům. V cíli levády byl skalní kotel o průměru tak 20 metrů a ze skal tryskalo z výšky tak třicet čtyřicet metrů nespočet vodních proudů. Jestli jich bylo fakt přesně pětadvacet si však tvrdit nedovolím :).
Prošli jsme obě trasy rychleji, než jsme čekali. Hlavně jsme se už chtěli vymanit z davů lidí. Co teď uděláme dál? Napadlo nás ještě odbočit na levádu da Rocha Vermelha a trochu si tak zpáteční cestu prodloužit. Po asi kilometru podél už méně frekventované levády jsme došli k tunelu. Cestou jsme míjeli spoustu stromových vřesovců, vavříny pokryté provazovkami, trsy kapradin a polštáři mechů.
Nakoukli jsme na okraj tunelu a neviděli žádné světlo na jeho konci. Jen někde v dáli jsme zahlédli pár problikávajících svítilen. Nebylo divu. Délka tunelu byla totiž víc než 800 metrů. Naštěstí se nebylo při chůzi třeba krčit, protože měl dostatečnou světlost na výšku dospělé postavy.
Na konci jsme pokračovali ještě asi kilometr vzrostlým eukalyptovým lesem. Připadali jsme si jako někde v australské buši. Napojili jsme se na starou dlážděnou silničku vedoucí z hor do přímořského městečka Calheta. Kdysi to byla asi frekventovaná cesta, dnes je už zcela opuštěná. Jen tu a tam po ní projede turistický mikrobus nebo terénní jeep. My jsme odbočili na silnici vpravo do kopce a čekal nás asi 400 výškových metrů dlouhý výstup zpět k autu nad Rabacal.
Na slunci to byla docela makačka. Šli jsme svižně a za necelou hodinku jsme, sice splavení, byli nahoře. Dali jsme dneska pěšky asi 12km, k tomu 500 výškových metrů a docela jsme si to na pohodu užili.
Sjeli jsme zpátky do Jardim do Mar, dali si capuccino se zmrzlinou v jediném coffee shopu na návsi a vyrazili vůbec poprvé vyzkoušet teplotu vody v oceánu. Byl zrovna docela vysoký příliv. Odpolední vítr přivál také slušné příbojové vlny. Po šikmé vodními řasami porostlé ploše, která slouží ke svážení lodí do moře, se dalo skvěle po nohách doklouzat až do vody. Takový surfing s rozběhem a bez prkna.
Večer jsme se ještě vydali prozkoumat blízké městečko Paul do Mar, vzdálené tunelem asi 2km. To abychom Matěje vyvezli po celém dni na samotce aspoň na chvíli mezi lidi :). Našli jsme takovou obyčejnou rybárnu a dali si steaky s hranolkama. Teda jen někteří. Ochutnali jsme i ryby a grilované mořské plody. Zítra se přesouváme po jižním pobřeží dál na východ až do Canico.