#1 – Frankfurtské ranní intermezzo

Terminál A frankfurtského mezinárodního letiště je naší první zastávkou na začátku šedesátidenního cestování po západě Spojených států. Je pondělí 8 hodin ráno, 31. května a my čekáme na spoj do San Francisca.

Na konci právě skončeného hektického a tak trochu i euforického volebního víkendu, kdy jsme doma stihli standardní tenisové mače (Anička v Kolíně), sekání trávy (Já), fotbalové mistráky (Matěj v Týnci), pár piv v hospodě (s Horákama U Čerta), splnění volební povinnosti i zahradní slavnost u kamarádů (společně s Klárou u Nešporů v Pyšelých), jsme skoro v poklusu zabalili v neděli večer čtyři bágly pro pět lidí na 60 dní a teď se s Klárou vzájemnými dotazy v pětiminutových intervalech už skoro hodinu ujišťujeme, že opravdu máme všechno potřebné s sebou – vypadá to, že zatím chybí jenom maličkosti. Občas nás přeruší pouze Linda zvídavou otázkou, jetli už jsme opravdu v té Americe... no vypadá to, že těch 11 hodin do San Francisca v dobytčí třídě bude dneska ještě hodně dlouhých.

Po 16 nepřetržitých letech v práci dnes ráno prvně nikam nepatřím... v pátek jsem se rozloučil se svými kolegy a asi bude pár dní trvat, než si člověk zvykne na zcela jiný rytmus. Od rána se dívám na mobil – žádné zmeškané hovory, žádné příchozí maily, které nesnesou odklad. Během těch posledních bláznivých týdnů jsem o nadcházející cestě neměl až tolik času přemýšlet, jak jsem si původně představoval. A tak máme pouze rámcový itinerář pro asi 18 národních parků, "zabukovaný" nocleh na první 3 dny a ještě doufám, že nás bude na letišti očekávat dopředu zarezervovaný a pojízdný minivan. Víc už nic.

Tohle je asi moje osmá, možná devátá cesta do Států, ale doposud to vždy bylo pouze sako, kravata, kancelář, Chicago, teambuilding, New York, v tom lepším případě Orlando, hamburger, zase meetingy a jednou aspoň i golf. Přírodní krásy Ameriky znám zatím pouze z vyprávění či internetu – opravdu se moc těším být zase po letech ON THE ROAD... v roce 2005 jsme v Thajsku sice občas cestovali, ale delší dvouměsíční cestu jsme vlastně naposled podnikli ještě sami s Klárou v roce 1995, kdy jsme stopovali po Austrálii. A to už zní opravdu tak trochu jako doba kamenná.

Takže po letech opět zase jen jedno tričko, kraťasy a plán maximálně na dva tři dny dopředu. Tentokrát však s dětma, celá rodina pohromadě. Ještě nikdy jsem nebyl s celou rodinou dva měsíce v jednom kuse a je možné, že už se mi to ani nemusí nikdy podařit zopakovat. Tak si to chci prostě užít. Příležitostně se budu pokoušet podělit se s vámi o naše zážitky z cest. Pokud chcete vědět, kde se zrovna touláme, tak zabrouzdejte občas na náš blog www.rtepseneb.blogspot.com. Ahoj!